Příprava obrany Jindřichohradecka v roce 1938

06.03.2014 20:13

Palčivé otázky spolehlivosti armády za mobilizace 1938

 Jinřichohradecko, jak se ukázalo v pozdější poválečné analýze nástupních sestav wehrmachtu zaznamenaných v roce 1938 při obsazování zabraného pohraničí, by bylo jedním z hlavních útočných směrů německých vojsk.  Pokud by to nebyl rovnou opravdový útočný směr číslo jedna. Velké a pozoruhodné podrobnosti o přípravě naší armády popsal Miloslav Sviták v knize Příprava obrany Jindřichoradecka v roce 1938.

 Kniha se zabývá detaily naší pevnostní linie, její nedokončeností, životem osádek v nevyzrálých betonech, chybějícím vybavením, a bez obalu popisuje všechny svízele a slabiny, která naše armáda tehdy měla. Na jedné straně dílčí špičkové vybavení, teoretickou koncentraci cca 14 ti kulometů na kilometr, vynikající protitankové kanóny, kterých ale bylo málo. Měli jsme vynikající střední tanky, ale zase jsme jich měli málo, třeba v hraniční oblasti č. 31 nebyly na podporu prvosledových jednotek pro první fázi zachycení nepřítele přiděleny v podstatě vůbec. Při chladném přezkoumání si není možné nepovšimnout slabé podpory těžkých zbraní v úseku. Jediná uzlová dělostřelecká pozice byla poblíž obce Číměř, jinde byly těžší zbraně jen sporadicky a osamoceně. To na zhruba šedesátikilometrový úsek není skoro nic, a nebylo ani tehdy, v roce 1938. Z knihy vyplývá, že mimo malých záloh měli obránci vlastně všechno, co mohli použít, už zakopané na jediné a poměrně slabé a hlavně, nehluboké linii tehdejšího Hlavního obraného pásma. Težko se to říká, ale nic jiného z popisu naší mobilizační sestavy v úseku nevyplývá.

  V knize je včleněna celá řada autentických vzpomínek pamětníků, popisů osudů bývalých důstojníků jak za německé okupace, tak vlastně i později za doby pod pevnou kontrolou území ze strany Sovětského svazu. Poměrně velká, ojedinělá péče byla věnována podmínkám na uvažovaném budoucím bojišti. Armáda měla bojovat třeba v místech, kde ze stranou domácího obyvatelstva jako s možnou oporou nemohla počítat, vždyť třeba v Romavě a nebo ve Staré Huti nebylo ani 5% Čechů. Navíc území už před zářím 1938 bylo pod silným tlakem ozbrojených operací Freikorpsu. O několika přestřelkách a jak dopadly se také můžete v knize dočíst.

.

  Obranu hraniční oblasti měl na starosti jako prvosledová jednotka 29. pěší pluk. V knize jsem se dozvěděl, že měl v době mobilizace 33%, jednu třetinu, vojáků německé národnosti. Protože se armáda obávala o jejich spolehlivost, nebyly tito vojáci používáni na důležitých místech, na důležité úkoly, a část posádek byla upoutána vlastně na jejich střežení v kasárnách.

 

  Když pomineme frustraci, která z marné mobilizace dodnes plyne, a v klidu si společně s poutavou, leč palčivou a krutě otevřenou knihou chladně uvědomíme, že 22.září už bylo vlastně rozhodnuto, že nějaké území odstoupíme, neboť jsme byli nuceni mezinárodním společenstvím na jednání ve Vídni na nich uspořádat pro legalizaci obsazení plebiscit. Bez hořkosti, která je v nás ve vzpomínce na tuto dobu je třeba uznat, že odhodlání obránců před těžkým bojem zaslouží nejvyšší úctu. Takový pocit jsem si z vynikající knihy Miloslava Svitáka Příprava obrany Jindřichohradecka v roce 1938 odnesl.

  Poznámka k významu slova plebiscit: to je vlastně něco jako referendum, nemusí mát prý ani oporu v zákoně. (Podívejte se na heslo do Wikipedie, třeba.)

.

  Pokud knihu seženete, najdete uvnitř celou řadu unikátních fotografií, mapek, schémat, a hlavně množství autentických vzpomínek a archivních informací o událostech ze září 1938, po kterých jsme ztratili část našeho do té doby svrchovaného území, a které předznamenaly konec naší první republiky.     

 

 Jirka Vavřina, DETEKTOR CENTRÁLA