Příručka amatérského archeologa

31.03.2014 18:31

Popis toho, co je ještě vhodné, a co už ne

 Poměrně subtilní knížka, Příručka amatérského archeologa s podtitulem Aneb do mrtvých se nekope od Jan Hajšmana, Milana Řezáče, Petra Sokola a  Roberta Trnky stojí za přečtení. Ovšem hlavně stojí za popřemýšlení. Není to kniha která se pokouší dirigovat člověka co má dělat, ale dává námět. Ukazuje možnou cestou. Její naplnění je na společenské zodpovědnosti každého z nás.

  Výběr témat je široký, a poutavý. Od kapitol o tom, jak je důležité dokázat zpracovat alespoň elementární dokumentaci, když už se něco najde, včetně zaměření, včetně fotografování, včetně práce s mapovými podklady a zákresy do nich. Není to jen tak, že se tam prskne křížek, a je to, ať se sou rádi že sem si vzpomněl...  Nebo o tom, jak je důležité spolupracovat nejen s profesionálními archeology, ale i s ostatními amatéry. To se podle mě ale nebude dařit, když budete poškozovat hledačskou komunitu nedostatkem základních návyků. Návyků hledačské hygieny. Nezahrabávat. Poškozovat majetek. Poškozovat přírodu. Nebo se projevovat tak, že si přece můžete dělat co chcete, včetně vysbírat políčko kamáradovi, co vás vzal k sobě na návštěvu. Čochtat v zasetém je taky věc, která oboru zcela zřetelně neprospívá.  

..

  Témat je v knize opravdu hodně. Třeba ještě o tom, jak publikovat.  Tady se nechá navázat na tradici trvající dnes už vlastně třetí století, tradici amatérské publikace amatérských bádání. Vypadá to tak, že kniha není jen jakousi obhajobou hledání, ukazuje férově i na slabá místa amatérské archeologie. K tomu je i kapitola věnovaná tématu co nedělat.

.

  Co mě osobně hodně udělalo radost, to je kapitolka o zacyklených pověstech o podzemních chodbách. O tunelech od hradu k hradu, od kopce ke kopci, od studny do studny a podobně. Za prvé, takové podzemní chodby od baráku až za obzor by mimo nemožnost utajení měly ještě jeden větší problém, který by je prozradil. Kdo někdy něco kopal do hloubky, tedy nešlo o povrchový sběr, to znamená kdo šel pod půl metru a hloub, tak ví, jak je hlína jaksi nabyde na objemu. Takže podzemochodbaři by museli sdělit nějakou vhodnou teorii, kam ta skála přišla, když už se někde okolo neválí, což by bylo asi vidět.

..

 Knihu Příručka amatérského archeologa, jak sami autoři uvádějí, určenou všem příznivcům archeologie bez rozdílu hloubky zájmu, seženete v síti Lovecpokladu.cz. Kdo chce pomoct, ať si ji přečte.

  Nebude to ale nic snadného. Cesta amatérské spolupráce se státními institucemi je o to těžší, že jsme byli několik posledních pětiletek válcování populistickým křikem že stát je lůzr, špatný hospodář, prostě nectná instituce. Neříkám, že to je pravda, ani  neříkám, že stát je svatý. A tak se dokonce těm, kteří se snaží s archeology, přeneseně se státem, spolupracovat, občas někde posmívají. Pošklebují se těm, co nechtějí kšeftovat s nálezy, nechtějí ničit památky na doby minulé. Smějou se spolupracujícím hledačům. Za snahu. Dělají to tak nějak ve stylu Bratrstva kočičí pracky, šklebí se borcům a borkám, že odevzdávají. Že to jsou Dušíni. Ke glosování téhle knížky můj pohled jaksi patří, a podle mě je tahle poznámka poměrně důležitá. Nečekejte tedy velké plácání po zádech, společenská odpovědnost a amatérská spolupráce s archeology je spíš tak trošku řehole. Pojďme zpátky ke stránkám příručky. Mrkněte se do ní, až si ji opatříte. 

Jirka Vavřina, DETEKTOR CENTRÁLA